Druhý den ráno se naše horda sbalila a vyrazila autobusem na Ráztoku. Tu už chumelilo a vítr foukal a sněhu bylo všude plno. Lanovkou jsme se vyvezli – pěkně po jednom každý se svým batohem – až na Pustevny, kde byla zima, tisíc sněhu všude a ještě chumelilo a chumelilo. Před námi byla trasa 12km, víceméně po hřebeni a zkopce. Větší hobitci postupovali rychle, ale menší hobitci se bořili do neprošlapaného čerstvého sněhu a tak jsme na sebe čekali. U Radegasta jsme se vyfotili a pokračovali dál. Mlha byl hustá, že by se dala krájet, až se konečně po dalších pár kilometrech z ní vynořil hotel na Radhošťu, kde jsme se zahřáli čajem. Nicméně, pokračovali jsme dál, nejdžříve pruďákem po sjezdovce, potom asi půlmetrovým sněhem, který vepředu Kuba a horský trol Honzík prošlapávali, za nimi gardohobitci a pak kdesi dál za nimi se v jejich stopách snažili projít i ti nejmenší hobitci. Občas padali, ale Gandalf jim byl nablízku a pomohl jim spolu se svými čarodějnickými holemi vstát a jít dál. Po cestě jsme obědvali u opuštěné boudy pod vlekem chleba s taveňákem. Šli jsme a šli a cesta ubíhala pomalu. Často jsme na sebe čekali a začalo se trochu smrákat. Naštěstí s ubývající výškou ubývalo i sněhu na cestě a tak se nám šlo stále lépe a lépe, a rychleji a rychleji. Nakonec jsme se dobelhali večer do CVČ v Rožnově pod Radhoštěm, kde nás mile uvítala paní ředitelka a dokonce nám nachystala i místečka na spaní – matračky s polštářkama. Malí hobitci svou obrovskou únavu během deseti minut vydejchali, zregenerovali a dělali neplechy. Na pozdní véču jsme měli smažák s bramborama!
Třetí den byl ve znamení pořádného vyspání se a poté návštěvy skanzenu v Rožnově. Byl zrovna jarmark a tak se odevšad linula vůně klobás, bramboráčků, frgálů, trdélníků, škvarkové pomazánky, topinek, česnečky, … Když jsme se dostatečně pokoukali, udělali jsme si výzkum do deníku, každý čeho chtěl v rámci skanzenu. Potom jsme šli zpátky do CVČ, kde jsme si udělali rizotko na obídek a po poledňáčku jsme zašli na proutky a upletli jsme si mrskačky. Nebudete mi věřit, jak jsou takoví hobitci šikovní pletači mrskaček, i ti nejmenší! Na véču byla čínská polévka hočimin.
Čtvrtý den ráno jsme se vzbudili a ejhle, venku velice hustě chumelilo. Náš původně plánovaný výletek na hrad s vařením venku na ohni jsme si tedy rozmysleli a místo toho poklidně trávili dopoledne v centru volného času deskovkama a balením. Po obědě jsme po sobě uklidili a předali CVČ paní ředitelce. Rozloučili jsme se a šli tou „jarní“ nádherou na nádraží. Za tento den napadlo půl metru novýho sněhu – paráda! – ovšem na Velikonoce bych prosil příště teplo, tak patnáct stupňů abych mohl chodit v mikině a nemusel ze sebe otřepávat sníh. Děkuju, ty jenž řídíš tam to počasí! Dojeli jsme vlakem do Valašského Meziříčí, kde jsme se ubytovali už se všema ostatníma oddílama v místní sokolovně. Ve spací místnosti byla docela kosa, tak jsme radši pobývali v šatnách a tak různě. Večer se úderné 4 týmy snažily najít slepici, přesvědčit ji, aby snášela a poté si ji „vylepšit“, aby snášela víc vajec. Vajíčka od slepice pak musely týmy přenést ve vejconosiči přes tři zákeřné vesnické mamlasy, kteří jim občas nějaké vajíčko rozbili. Nakonec byl ale každý potěšen, když z budovy omeletárny dostal svůj kousek omelety. Tuhle hru si připravila Rada , což jsou volení zástupci z řad dětí z oddílů – předseda ZS, předsedové oddílů, praporečník a kronikář. Utahaní a promočení jsme šli spát.
Naštěstí den pátý se už udělalo pěkně, nesněžilo, ba co víc – sluníčko nám svítilo! I když v té sokolovně nebyla žádná okna, takže jsme to zjistili až když jsme kolem druhé odpolední šli na vlak. Do té doby byly velké mrskací hry, kdy se holky schovávaly, aby nebyly políbeny a naopak. Proběhlo i vyhlášení včerejšího honu za omeletami. Na oběd jsme měli tradičně fazole. Nenarvaným a narvaným vlakem jsme se nakonec úspěšně vrátili do Brníčka a po závěrečném nástupu se všichni, hobitci, trol, Gandalf i ostatní, rozutekli do svých domovů a vyprávěli svým rodičům, co úžasného na Jarňáku zažili. A to je konec našeho příběhu milí čtenáři!
Kivi
